Historie

O nejstarší historii tzv. Dolního, Říčského nebo také Bělkova, Bělkovského mlýna toho víme velmi málo. O jeho stáří se můžeme pouze dohadovat, první určitá zpráva o tomto mlýnu je až z roku1750, kdy je pod názvem Dolní říčský mlýn jmenován jako součást statku Obce. V Josefinském katastru z roku 1789 je zde uveden pod názvem Bělkův mlýn, č.p. 183 obec Ubce s poznámkou, že nedaleko něj se stýkají hranice Horákovského, Líšeňského a Ubecního katastru. Grund-Ertragas Matrickel z r.1820 uvádí jako majitele mlýna Karla Škorpila. Mlýn v té době měl dvě světnice a jednu komoru. Roku 1826 v textové příloze indikačních skic je však už jako majitel uváděn Jakub Krejčí. K mlýnu tehdy patřilo 1020 čtverečních sáhů polí, z nichž byl výnos 23,20 měřic žita a 23,20 měřic ovsa a 435 čtverečních sáhů luk  s výnosem 43,5 centů sena a 21 centů otavy. Budova mlýna už tehdy byla zděná, ale s dřevěným patrem. Hospodářské příslušenství tvořila zděná  budova chléva.

Prvním mlynářem z rodu Svobodů, který se usadil na Dolním mlýně byl Leopold Svoboda. Víme o něm, že se narodil 14.11.1840 jako syn Marie Svobodové, mlýnářky v Líšni. Na mlynáře se učil v letech 1854-1856, výuční list získal 9.června 1856. S manželkou Matildou rozenou Taschnerovou měli šest dětí, synové Leopold a František pokračovali v mlynářském řemesle. Leopold Svoboda zemřel roku 1883 v poměrně mladém věku a mlýn přešel na nejstaršího syna Leopolda nar.18.10.1867. Ten se roku 1905 oženil s Marií Panáčkovou. V té době ke mlýnu patřil rybníček a malá pila. Zemřel roku1935.

Řemeslo po něm převzal nejstarší syn, opět Leopold nar.26.4.1908. Vyučil se stolařem ve Vídni nějaký čas pracoval v Uherském Hradišti, potom jako pomocná síla na rodném mlýně. Za jeho působení došlo k zásadním obnovení technického vybavení - zrušil klasické mlýnské složení, zakoupil první moderní mlecí stolice, částečně vybetonoval náhon a mlýnské kolo nahradila Francisova turbína. Komplex mlýna má v této době už takovou podobu, jak ji můžeme vidět dnes. Patrový zděný dům se čtyřmi velkými okny v čelní dvorové frontě, na nějž přímo navazuje taktéž patrová, původní budova mlýnice se zděnou rampou do prvního patra k snadnější manipulaci s pytli s obilím a moukou. K mlýnici byla ze zadní strany později přistavěna  malá strojovna , pro pomocný plynosací motor z níž vede průchod do prostoru bývalé lednice , v níž je umístěna vodní turbína. Přízemí obytné budovy je původní, přistavěné patro má čtyři obytné místnosti. Na protější straně dvora stojí přízemní zděné hospodářské stavení, dvůr uzavírá velká kůlna. V nejbližším okolí mlynář obhospodařoval asi čtyři hektary polí a luk. K malému hospodářství také patřily dvě krávy, kůň a drobné zvířectvo. V meziválečném období sloužil mlýn jak k obchodnímu, tak k námezdnímu mletí a patřil tak k tzv. smíšeným mlýnům. Obchodní mletí, které spočívá ve volném nákupu obilí a prodeji mouky však tvořilo menší část výdělku mlynáře, většinou spíše semílal mouku a šrotoval pro rollníky z okolí. Druhá světová válka znamenala pro mlynáře a jeho rodinu poměrně krušné období. Mletí bylo omezeno, byly zaváděny tzv.mlecí povolení s předepsanými limity na osobu a rok. V roce 1942 absolvoval Leopold Svoboda odborný kurz pro mlynáře a v listopadu téhož roku složil mistrovskou zkoušku. Po válce dále zdokonaloval mlýnské vybavení, v roce 1947 zakoupil nové rovinné vysévače a v dalším roce plynosací motor. Po roce 1950 však byl mlýn uzavřen. Přes zákaz mletí se ale ve mlýně tajně mlelo dál, ovšem v mnohem menším množství.

Po smrti Leopolda Svobody se pokračovatelem v mlynářském řemesle se stal syn Antonín, který se narodil v roce 1938, vyučil se mlynářem v letech 1954-1956 v Janderově u Chrudimi. Po vyučení prošel několika mlýny. Nejprve pracoval ve Šlapanicích, poté v Bílovicích a nakonec v Židenicích. Na důchod se vrátil na rodný mlýn a v roce 1999 provoz mlýna obnovil.  V roce 2001 byl provoz mlýna zastaven.

Antonín Svoboda zemřel v roce 2011. Mlynářskému řemeslu naučil pan Svoboda mladšího syna Antonína narozeného roku 1973, který je vyučen elektromechanikem a pracuje v Brně a veškerý volný čas tráví opravami a prácemi ve mlýně. Nyní je mlýn ve vastnictví tří spolumajitelů (potomků), kteří usilují o zachování mlýna jako nedotčené technické památky dokumentující proces zpracování zrna na menším vodním mlýně v prvních desetiletích 20. století.

 

Zdroj: Petra Kalábová, Bělkův mlýn na Říčce